Dětství se za posledních pár desítek let změnilo až k nepoznání. Dříve děti žily poměrně volně, bez přílišného dohledu dospělých a s možností dělat věci, které by jim jistě ani nikdo neschválil. Vyrůstali ve spojení se svými vrstevníky a okolním prostředím, často přírodou. Domů se pak vracely po celodenních zážitcích jako do bezpečného přístavu, kde na ně čekali rodiče, dobrá večera a teplá postýlka. Dobrodružství a volnost mohly děti prožít v knihách i reálném životě a jejich vývoj se udával zdravě a přirozeně. Nyní je situace jiná. Svět je mnohem nebezpečnější a divočejší, než býval.

Dětem hrozí všude kolem nebezpečí, ať už v podobě dopravních prostředků, velkého množství lidí a hlavně cizinců, zvýšené kriminality, dostupnosti návykových látek i nekontrolovatelného internetu. My jako rodiče či pedagogové se snažíme vytvářet alespoň nějakou bezpečnou bublinu, napodobeninu světa, kde děti uzavřeme a pohlídáme. Jenže jednou z této druhé reality děti vystoupí. Možná dobrovolně, možná násilným vytržením zvenčí. A pak, až se konečně setkají s nebezpečím a krutostí skutečného života, nebudou si umět poradit. Budou stát samy proti všemu temnému, o čem dosud nic netušili.

Mnohem zdravější je tedy přístup, kdy dětem dáváme postupně již od nízkého věku svou důvěru, svobodu a tedy i zodpovědnost, která z ní vždy vyplývá. Děti neschováváme před nebezpečnými situacemi, ale připravujeme je na ně, procházíme jimi nejprve s nimi a učíme je, jak vše zvládnout. U nejmenších dětí může být jednou z prvních zatěžkávacích zkoušek dětské hřiště. Nejprve na ně půjdeme spolu se svými potomky, ukážeme jim bezpečné využívání průlezek, dohlédneme, že si dokáží hrát bezpečně, znají rizika i své možnosti. No a jednou, až nadejde správný okamžik, pustíme již dítě na hřiště samotné. Možná jej ještě párkrát půjdeme zkontrolovat, ale nakonec se na děti spolehneme. A tak to má být.